alive. (?)

27. července 2012 v 22:45 | KayaSc. |  Moje kecy
marcomazzoni: …moleskine time…

Ztracená.
V myšlenkách, pocitech, představách, idejích.
Nikdo mě neslyší. V hlavě mi hučí.
Dusim se.
Hladina se nade mnou uzavírá,
a já lapám po dechu,
jako kdybych chtěla přežít.
Stejně tam všichni jednou skončíme. /včera jsem navštívila s dědou hřbitov/
Chudý, bohatí, mladí, staří, tlustí, štíhlí, krásní, ošklivý.
Na konec na ničem nezáleží.
Zaleží na tý /fucking/ cestě tam.
a mě přijde, že jen čekám. Waiting for the End.
čas běží.
tíha mých rozhodnutí mě tlačí k zemi.
minulých, budoucích.
nemám už dost síly. Nemám ji na to všechno.
Snaha žít, /protože, tak by to mělo být/ mě vyčerpává.
nechci, nechci.
už nic.
ale musim. Racionální stránka.
apatie.
jen přežívám.
proč bych tu měla být? proč tu jsem? proč tu jsme?
proč být, proč se ještě snažit, proč žít tyto předepsaný životy.
stojí to za to?
jaký je v tom rozdíl, když se zabiju, nebo když budu sedět a čekat až umřu bez mého podnětu.
někdy,
si přeju, abych se stala obětí nějaké nehody. /ja vim že je to hnusný a nevděčný/
Ale aspoň bych nemusela nic vysvětlovat.
Protože, ... já kdybych to udělala sama, musela bych se rozloučit. vysvětlit to.
v dopisech.
až je jednou napíšu.
už jsem je několikrát psala - v myšlenkách. Ale nikdy jsem do ruky nevzala pero.
Musím ještě pár věcí udělat před tím, než nebudu moci říct nic.
a ty mě zastavujou v nejhorších stavech, nejhorších náladách, který se zhoršujou,
ikdyž by jeden neřekl, že to stále půjde.



darksilenceinsuburbia: Boicu Marinela. Breaking.

Člověk je složitý organismus.
Nemá jednoduchý řešení.
Hádanka nad hádankami.
Řešení asi jen tak nikdo nenajde, zda-li vůbec někdo /budha? haha../
jenže někoho to nezajímá, někoho to netrápí a užívá si maličkostí.
A myslet si, že jsem sama kdo se trápí, je hloupost.
A vím, že bych mohla mít 100x horší problémy.
Ale já to nezvládám.
nechci používat slovo deprese. tohle slovo se v dnešní době používá nazdařbůh.---- "mám depku"
ale každopádně nevím, jak dál.

!
"spím" už dlouho.
chci se podívat na situaci otevřenýma očima.
ale jak.
protože jakmile začnu prozírat do slunečního světla mého světa,
leknu se co vidím. bojím se.
protože to neni hezký. nevím si rady.
úzkost mě pohltí. /maturita, vejška, zaměstnání, rodina, životní cíle,...,?!/
tak zase radši vypnu.
pěkně apaticky existuju.
duchem už někde ve vesmíru,
tělesná podoba zachyvená železnou koulí
ve světě, kterýmu už docela nerozumím.

Ale kupodivu stále předstírat mi jde. "nic mi neni. v pohodě"
asi.
už to není jako dřív, ale teď se lidem mohu vyhýbat více.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 FatLady FatLady | Web | 28. července 2012 v 11:11 | Reagovat

stejný pocity mám já poslední 3 týdny... jsem na tom stejně... jo, slovy "Mám depku" se v dnešní době plýtvá, ale my jím "plýtvat" můžeme, my v tom lítáme... deprese, úzkosti, záchvaty v zteku, apatie... je toho moc, potřebujeme to dostat ven, ale jak...

to je obrat co? Celou dobu držím tebe a Saphire nad vodou, snažím se vám pomoct a pak tohle... dopracovala jsem to k dokonalosti tu masku, ale ta teď spadla... bohužel? Bohudík? sama nevím... musíme to přečkat, zachvilku bude zase "čas" abysme se tomu nepoddávaly až tak... snad...

2 B. B. | Web | 29. července 2012 v 16:38 | Reagovat

víš, skončíme všichni stejně.
samozřejmě, že chcípnem.
a samozřejmě, že nakonec budeme sami a nakonec nebude znamenat nic co jsme udělali...nic.
ale třeba můžeme něco udělat, dát si nějakej cíl a jít za tim, já nevim..
vysvětlim ti, kde se to tady bere. byla jsem na takovým architektonickým festivalu, je to pro studenty, co chtěj na architekturu nebo na design. příprava k příjmačkám. byli jsme tam tejden a CELOU DOBU od rána do večera něco dělali, kreslili, učili se o perspektivě a tak. a víš co..mě to nepřišlo nějak zbytečný. snad mě to i bavilo,jak dlouho už jsem nezažila pocit, že by mě něco bavilo tak, že se dotoho zažeru, nevnímám čas a nepočítám dny/hodiny/minuty do konce..
myslim, že to nebudu zvládat, můžu se na to vykašlat, že to je moc těžký. ale teoreticky, přemejšlim, že bych to fakt zkusila. měla jsem tam takovej pocit, jakože mám nějakej cíl, že něco dělám z určitýho důvodu a k něčemu směřuju. třeba by mě to aspoň zaměstnalo. kdybych se přinutila něco dělat.

úzkost, z toho všeho.
exactly.
myšlenka na maturitu, na to, že jsem už snad dospělá, na řízení auta, na vejšku, na vydělávání peněz, na to všechno..radši nemyslet, zakázat si to.
ale.
víš co?
vlastně nemáme co ztratit, když nakonec srtejně chcípnem. takže- můžem dělat co chceme. nemusíme žít předepsaný životy..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama