Říjen 2011

Perspektiva

28. října 2011 v 23:00 | KayaSc. |  Fun
"Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví."

František Gellner - Perspektiva
aneb užívejte si života okamžiků.



Snažím se. Nejde to. Půjde to.

28. října 2011 v 22:24 | KayaSc. |  Moje kecy
Snadno se řekne, těžko se udělá.
Význam týhle věty asi každej okusil na vlastní kůži.
Jak jsem se do toho chtěla zas opřít. Tak jsem asi už zlenivěla.
Hůř se na to najíždí zpět, ale já to nevzdávám. Musím zhubnout.
Váha se mi stále drží kolem 55kg.

Čtvrtek a ten kamarád se přesouvá na zítřek. Kamarád je ze ZŠ, kterej od nás odešel v 7. třídě.
Nevím.
Asi to zruším.
Jsem tlustá.

Jsem ze sebe hrozně zklamaná a řikám si: no tak, nejez to!
Ale stejně to nakonec sním.
Chce to nějaký čas a zase si zvyknu nejíst tolik.
Potřebuju to.
Nemám žádný jistoty. Chci mít aspoň jednu. Chci se na něco spolehnout.
Člověk musí mít nějaký jistoty. Je to důležitý, ikdyž si to neuvědomujeme.


Máma dnes odjela s přítelem pryč.
Máma
mě pěkně štve.
Asi to už nebude jinak.: D


nothing matters.

22. října 2011 v 18:33 | KayaSc. |  Moje kecy
Tak kdo četl předešlý článek. (než jsem ho smazala)
Ok. Zase odložili verdikt na půl roku. Ale asi se to obejde bez toho.

Nálady se mi měněj furt. Někdy se cítím tak hrozně fajn, a řikám si, jakej je hezkej den.
Ale pak zas můj mozek začne pracovat a cejtim se tak .. tak zbytečně, nechtěně, bezmocně...
a samozřejmě tlustě.(Ha - to mě asi nepřejde)

Taky jsem si všimla jak lidi kolem mě začali hubnout.
Taky ste někdy měli takovou tu osůbku, na kterou ste spoléhali, že vždycky bude tlustší než vy?
Tou osůbkou jsem byla pro dost lidí.
A když jsem trochu zhubla. Tak začali taky.
Ne že by to nějak zvlášť potřebovali.
Spíš mě to pobavilo.
Dneska jsem byla na obědě u babičky. Jo, to byl nářez. Musela jsem to sníst všechno. Všechno.
Protože už tak na mě kouká skrz prsty.
Už mě to nebaví. Prostě nemůžou bejt za mě rádi, že jsem aspoň něco zhubla.
Mamka mi to dává na talíř furt.
Jakmile si stěžuju, že je doma zima , tak slyšim -" no jo, když seš tak hubená."
Cokoli řeknu, odpověď je "seš tak hubená" - mlč už mami.
Mamka trochu přibrala, a sama jí tak různě. Ona někdy vynechá večeři, ale abych jí vynechala já? Nemyslitelné.

No jo, jen si furt stěžuju.
Tak něco pozitivního.
Utratila jsem asi 1000,- za posl. 2 víkendy, a to prosím jen za alkohol. Pozitivní že? ;D
A to jsem se ani pořádně neopila! Platila jsem i za kamarádku, prej mi to vrátí - ale houby.
Taky vám přijde blbý se doprošovat o vrácení peněz?


Minulý víkend.
Ze soboty na neděli jsem nespala. Byli jsme venku.
Tancovali jsme v jednom klubu. (a to normálně netancuju.)
Kouřila jsem cigarety.
Vše mi bylo jedno. Všechno, všichni.
Nic neexistovalo. Jen přítomnost.


fghjk

18. října 2011 v 22:37 | KayaSc. |  Moje kecy



Chci být někde jinde.
Někdo jiný.

Slow down.

15. října 2011 v 12:24 | KayaSc. |  Moje kecy
Omlouvám se Vám, ale neměla jsem čas, sílu ani odvahu se podívat na tento blog. Na ty vaše jsem tak nějak chodila, ale nepsala jsem komentáře. Pardon, pardon, ale vážně nebyl čas.

Jsem ráda, že se vám tak vcelku daří. :)

Já jsem na tom. Asi líp. Jim víc. Ale neznámená to, že chci přibrat. Stále chci zhubnout,
ale trochu pomaleji. Aby si toho všichni tolik nevšímali.
Učitelka na tělák prej:
"Proč si zhubla?"
" ?? ehm... co?"
"Zhubla si, no ne? Ty cvičíš?"
"..em... no,.. trochu?"
"A jíš vůbec?"
"co? JO!"
"Tak dobře."

Naše učitelka vypadá jak mopsík, trochu starší a sešláplej.
Úplně mě rozhodila.
Jasně, že jim. Jim, jim jim.
Furt řešim jídlo. Každý den sleduju co bude ve škole k obědu, co jsem si objednala a kolik si toho dovolim sníst.
Nevím, asi mě to baví.
Nebo to dělám jen, abych oddálila to jít se učit.

Další rozhovor. Kamarádka co hubne. Chodím s ní na zumbu.
Ona: "Wáw, ty si zhubla!"
"Já? co... em" (nějak nevim co na to říct, ještě k tomu kdyby to byla pořádně aspoň pravda.)
"No neřikej, že si si toho nevšimla"
"...no.. jo... trochu"
"Si pamatuju tvoje ruce. A ty nohy? Jak to děláš?"
"Já no... akorát jsem se přestala večer přežírat." ( a cvičím, a nejim jako prase-aspoň většinou, a cvičim cvičim cvičim)
"Ty jo, ale už to stopni, už nehubni"
"... já nehubnu." (prej... haha)

Jo, proto jsem začala víc jíst. Jenže, když jím víc, tak toho sním pak moc.
A nejsem tak hubená. Fakt, že ne.
Akorát jim to přijde, protože, ano zhubla jsem. A je to rozdíl. Ale furt nejsem hubená. Furt se mi třepou stehna, břicho. :-!
Musim ještě zhubnout. Ale pomaleji. Ať si toho tak všichni nevšímaj!

Těším se až se přestěhuju.


unavená sama sebou

9. října 2011 v 19:21 | KayaSc. |  Moje kecy
Nevím kdo jsem. Nevím kdo jsem byla. Nevím čím budu.

Dnes u babi na oběd. Znáte to, co?
Teď mi ještě volala.
"A víš čeho jsem si všimla?, že si zhubla."
"Hm... a co jako?"
"Kalhoty na tobě vůbec nejsou napnutý!"
"hmm... a co jako?"
"Musíme si tě vykrmit, jako to prasátko"
"hmm...."

Měla jsem blbou náladu.
Babi by ze mě měla nejradši prase.
Proč nemůže být ráda, že jsem zhubla.
Furt mi řikala jak jsem hubená, ale když trochu zhubnu, je naštvaná.
Proč mě nikdo nemůže podpořit?
Proč nemůžou být rádi?

Máma přišla s mega nákupem. Taky jde vidět, že se mnou nesouhlasí.
Nikdo se mnou nesouhlasí.
Proto tenhle víkend dopadl tak jak dopadl.
Jedla jsem a jedla.
Je to těžký když furt slyšíte, ale prosimtě, ty si můžeš dát co chceš, vždyť seš hubená.
A jedla si? A jedla si? - mámi oblíbená otázka.
JEDLA, ale nebudu za tebou chodit s každým jídlem co s ním.
Nevěří mi.
Jsem tu tak sama.
Sama už nevím kdo jsem.
Nejsem nikdo. Jen jedna z milionů, jen jedna naštvaná smutná a osamělá.

Měla jsem příležitost si zapálit. Tenhle víkend tolikrát.
Ale neudělala jsem to. Furt mi někdo nabízí. Je to hrozný, řikám si JO JO chci, ale nahlas řeknu že ne.
Naštěstí. Asi.

Píšu kraviny. Ale prostě ten telefonát mě nějak dorazil. Pak ještě máma. Ptá se jeslti jsem jedla.
A já přejezená až až. Výčitky... a no.

The awkward moment when I need a friend, and realize I dont have any

Zmatená

8. října 2011 v 23:41 | KayaSc. |  Moje kecy
Jsem ale absolutně zmatená. Nevím.
Už si nejsem v ničem jistá.
Nemít své jistoty. Je to těžký, když se na nic nemůžete spolehnout.
Chtěla jsem napsat už dřív, ale dostala jsem se do stavu, kdy jsem nebyla schopná.

Chovám se jako nevim co.
Jdu s kamarádkou po obchodě, a říkám věci, které nejsou pravda.
Mmmm.. tyhle sušenky jsou nejlepší, ty bych si dala, jo..tuhle čokoládu miluju.
?!?!? -samozřejmě si to nemyslim, ale proč to řikám?
Ta kamarádka teďka hubne.
Chce mít 60kg. Nevim kolik váží teď, ale nemá nějakou hroznou nadváhu. Máma jí hrozně rve do hubnutí.
Má z toho trochu depky. Dozvěděla jsem se to teprve včera! :/
Je mi jí líto. Jsem tu pro ní, a jsem ráda že už to ví.
Ale hodně se omezuje. Objedná si kafe a šlehačku dá sníst někomu jinýmu, na obědy nechodí, rodičům lže.
Jí, ale málo, počítá kalorie. Řikám jí, NESMÍŠ to tolik řešit, nesmíš chtít výsledky ihned. Nejlépe je to pomalu, ale jistě.
Dneska sme si dali sušenky.
Furt mi říká jak jsem hubená.
Že já jíst sušenky klidně můžu.
NEMŮŽU. Když si dám sušenky, budu vypadat zase jako dřív, nebo hůř.
Já jsem stále tlustá. Míň, ale jsem.
Všechno co jí radim, bych měla radit i sobě.
To se, ale řekne co?
Mám v tom bordel. Mám výčitky - sušenky!. Můžu si je dát? Nemůžu.
Co vlastně ještě můžu jíst?


Jsem unavená z těch myšlenek. A to ani neni polovina z těch všech. Nedokážu je pořádně zformulovat.


Kontroverze

2. října 2011 v 21:09 | KayaSc. |  Moje kecy
V úterý jsme byli na výstavě Kontroverze se školou.
Hodně lidí se ulilo, protože sme pak na to museli psát 2 slohovky o 200 slovech. Ale já to chtěla vidět.
Ano, šok, úsměv, údiv, opovržení, smutek, deprese, bezmoc to všechno to vyvolalo.
Nevěděla jsem přesně do čeho jdu.
Ale fotka muže, který je právě sesřelen, fotka dívky s 2 muži, který ji znásilňovali, fotka mladé slečny, která byla oběšena za své názory, a nakonec se stala symbolem revoluce.
Utržená ruka na chodníku z 11. září v NY. Tolik a mnohem více.
Šikana vězňů, fotka 6 vězňů nahých na sobě, a za nimi bachaři s úsměvem na tváři a se zvednutým palcem nahoru. Jo, jasně, dobrá profilovka na facebook.
Pražské jaro, odvážný muž si stoupne před tank s holou hrudí.
Ale byl zde i Oscar Wilde, 1. fotka na měsíci, stavba Empire State Building,...

Byl tam i nahý chlápek, který běží po stadionu. V jeho době, neslýchané. A strategicky umístěná čepice.
Líbající se jeptiška pod slibem celibátu.
Zabíjení vězňů, lidi stojí v kroužku, nic nedělají. Fotit nebo zasáhnout? Fotograf si vybral.
Strach, že by mu něco udělali byl větší.
Diskuze, hádky, soudní řízení a obrovské peněžní vyrovnání.

Toto dítě se snažilo doplazit k centru potravinové pomoci. Následky občanské války.
Recenze: Kontroverze - fotografie jako problém
Fotograf nepomohl. Dostal za to Pulitzerovu cenu. A to děvčátko? Přežilo to?

Hrůzy koncentračního tábora. Bergen-Belsen
Bergen-Belsen, 15. 4. 1945


Padající voják . Přesný okamžik smrti. Absurdita války.
Kontroverze - Právní a etická historie fotografie


A já se ptám. Kde je ta hranice, mezi poviností získávat informace a neposkytnutí pomoci osobě v nebezpečí?